„Najdi si podporu a nebuď v tom sám“ – rozhovor s Lucií Carthy

S Luckou  Carthy jsem se poprvé setkala v květnu 2016. Pořádala seminář o metodě dotazování The Work v Praze. Neváhala jsem ani minutu a na akci se přihlásila.

Na seminář mě sam ozřejmě lákala ona metoda a spoustu nových informací o individuálním koučinku. Ale to nebyl hlavní důvod. Lucku jsem dlouho sledovala na sociálních sítích a hltala  každý její příspěvek. Tou dobou žila na Havaji.  Nadšená cestovatelka, která žije na volné noze a věnuje se práci, která jí naplňuje. To mě naprosto fascinovalo! Každá její fotka sršela spokojeností.

Lucka je mou inspirací a vlastně její myšlenky byly mojí pohnutkou. Nakoply mě. Bylo čas na změnu.

Seminář o metodě The Work, r. 2016, Praha.
Seminář o metodě The Work, r. 2016, Praha.

Jsem moc ráda, že Lucka souhlasila s rozhovorem, ve kterém se dozvíte:

  • jak Lucka bojuje se svými strachy
  • co to je metoda The Work
  • co dělala na opuštěném ostrově
  • čím chtěla být, když byla malá
  • jak překonávat sama sebe
  • co dělat, když chci změnu
  • jaký má pohled na ideál krásy
  1. Lucko, když jsem Tě poprvé uviděla, cítila jsem z tebe ohromný klid v duši  (r. 2016) a vidím to i teď z tvých fotek. Obrovsky mě to fascinovalo, vlastně každá část tvého příběhu. O tom, jak jsi opustila svou práci, odjela do Barcelony a posléze na Havaj. Samotnou mě i nadchlo kouzlo práce sama na sobě, ty jsi mě v tom utvrdila. Udělat různá zásadní rozhodnutí je jedna věc, ale nenechat se odradit z cesty je věc druhá. Míváš strachy? Jak s nimi bojuješ?

Ahoj Květo, moc mě potěšilo, když jsem od tebe dostala zprávu a teď mohu odpovídat na tvé otázky. Vážím si toho. Díky za to.

Lucka na Hawaii.

Mnoho let jsem vlastně ani nevěděla, že něco jako strach existuje. Strach jsem viděla jako pocit který mám, když jsem stála u zábradlí na nějaké vyhlídce ve výšce. Nevěděla jsem, že strach je také něco úplně jiného a že možná většinu mého života žiji doslova v hrůze. Nevnímala jsem své pocity. Pila jsem, kouřila a jinak maskovala své pocity méněcennosti a strachu z toho co by se stalo, kdyby to někdo odhalil, že nejsem dokonalá. A pak samozřejmě spousta jiných strachů, jako strach být sama, cestovat sama, být sama sebou, atd.

Když jsem objevila metodu dotazování mých myšlenek The Work (Práci), začalo se dít něco hrozného! Začala jsem cítit své pocity! Jako bych tím otevřela dveře dokořán a najednou jsem cítila strach i když kolem mě procházel člověk se psem. Bylo to šílené!

To byl moment, kdy jsem zjistila, že se vlastně bojím stále, jen jsem o tom nevěděla. Náš strach je způsoben našimi myšlenkami. To, čemu věříme. A tyto myšlenky jsou v naší hlavě jako obrazy. Obrazy toho co bylo a co se stane když…Nemůžeme sami sebe přesvědčit, že tyto obrazy nejsou realita, ale jen výplod naší představivosti, že strach neexistuje. To zkrátka nejde. Ale můžeme se na naše myšlenky začít dotazovat.

Je pravda, že když tohle udělám, že se to stane….? Například je to pravda, že když opustím práci, že budu bez peněz? Mohu s absolutní jistotou vědět, že když opustím práci, budu bez peněz? A jak reaguji, když této myšlence věřím? (Neboli jak zacházím sama se sebou, s mou prací a s penězi, když této myšlence věřím? Jak vypadá můj život? A poslední otázka je Kdo bych byla bez té myšlenky, že když opustím práci, budu bez peněz? Jak bych zacházela sama se sebou a jak by vypadal můj život bez této myšlenky. A když odpovím na všechny otázky (je to meditace, takže si nechávám dostatek času), tak přejdu k otočení a zkoumám, zda i otočení by mohla být (pro můj život) pravdivá. Když opustím práci, NEbudu bez peněz. Je to také možné? Že bych nebyla bez peněz?

V mém konkrétním případě to bylo tak, že jsem na účtě měla 200 000 Kč a také jsem měla stavební spoření a auto, takže z těchto peněz jsem mohla žít rok a mohla jsem tak navštěvovat dokonce i kurzy metody The Work, které mě posouvaly dál.

Byla jsem také přihlášena na úřadu práce a dostávala podporu. To bylo úžasné. Poprvé v životě mi někdo dal podporu, když já sama jsem nemohla. A druhé otočení je: Když NEopustím práci, budu bez peněz. Jak by i toto otočení mohla být pravda? Peníze vyjadřují nějaký pocit svobody, jistoty, možná bezpečí. Pro mě byla pravda, že jsem spoustu peněz utrácela za věci, které jsem nepotřebovala.

Alkohol, párty, cigarety, oblečení, boty, doplňky do bytu… O víkendech jsem se nudila a byla osamocená, tak jsem chodila nakupovat. Na mém účtě tedy na konci měsíce moc peněz nezbylo, i když jsem měla dobře placenou práci.

Zároveň jsem v práci prožívala hodně stresu, takže jsem utrácela peníze za různé výživové doplňky a vitamíny, čínskou medicínu atd., která mě měla udělat zdravou. Což samozřejmě stálo opět spoustu peněz.

A pokud peníze vidím jako pocit svobody a jistoty, pak jsem ji v práci určitě nepociťovala. Dovolená pouze v době, kdy mi to ostatní dovolí a to jen několik týdnů v roce. Toužila jsem alespoň po roce volna a toho jsem dosáhla pouze tím, že jsem práci opustila.

A jistota? Jistota v penězích ani v práci určitě neleží. Jednoho dne mému známému oznámili, že ho po 24 letech v práci propouští a to s minimálním odstupným. Nedali mu na výběr. Musel se sbalit a jít. A on pro tu firmu dýchal. To určitě není jistota.

Jistota se nachází jen v nás. A je jen na nás, zda ji v sobě najdeme. Dotazování se na mé myšlenky, které způsobují strach, na celé scénáře, které způsobují strach, a pak hledání otočení mi změnilo život. Krok za krokem jsem začala dělat věci, ze kterých jsem měla hrůzu.

A jak jsem získávala nový pohled na život a na realitu, tak s tím začaly odcházet i mé závislosti jako bylo kouření a pití. Zároveň jsem si dovolovala více a více být sama sebou a ukazovat se tak lidem. Tohle je téměř sedm let zpátky. Za tu dobu jsem čelila některým mým největším strachům. Jako strach z toho být sama, cestovat sama, být upřímná, strach ze změny, strach z intimity, strach z toho pustit si někoho více k tělu (jsem vdaná!!!), strach z nedostatku atd.

A s klidem mohu říci, že strach stále pociťuji. Život nám bude stále dokola nabízet nové situace, ve kterých můžeme trénovat to, nakolik věříme svým myšlenkám a nakolik jsme již probuzení, neboli sami sebou, v kontaktu s tím, kým opravdu jsme.

Všude, kde jsem se již na mé strachy podívala (myslím dotazováním), tak tam je buď už vůbec nepociťuji, nebo už nejsou tak intenzivní, tedy neřídí můj život a mé rozhodnutí. Žiji v neuvěřitelné svobodě ve srovnání s tím, kým jsem dříve byla. Myslím tím v duševní svobodě. A stejnou zkušenost mám v práci s mými klienty. Některým se po praktikování této metody dotazování úplně změnil život. Je to však jejich vlastní práce, kterou já je jen provázím a nabízím pro ni prostor.

2. Také věřím v to, že vše má svůj důvod a člověk si musí projít určitými fázemi života proto, aby pochopil jiné fáze a mohl najít svou cestu.  Jak si plánuješ svou budoucnost? Víš, kde chceš žít?

Budoucnost si plánuji méně a méně. Když vím, že něco chci, tak se začnu dívat tím směrem. Není to však chtění za každou cenu a nic netlačím. Snažím se být co nejvíce přítomná tomu, co se děje právě teď. Vypadá to asi takto.

Před dvěma měsíci se mi začalo stýskat po Havaji. Vnímala jsem velkou touhu Havaj opět navštívit a ukázat ji i mému manželovi. Místo, které považuji za ráj na zemi a které pro mě tolik znamenalo. Můj manžel z toho nebyl celý bez sebe. Možná pro to, že se narodil na Novém Zélandu a žil v Austrálii, tak Havaj není takovou exotikou. Nevím.

Měla jsem jasno v tom, že chci být s ním a také jsem více a více cítila, že bych si chtěla odpočinout, tedy nějakou dobu nic neřešit. Což mě v Praze úplně dobře nejde. Zároveň nás lákala Itálie, tak jsme se začali dívat po letenkách. Letenky na Havaj byly velmi drahé. Zároveň se mi hlavou honilo, že nechci letět tak daleko jen na tři týdny.

Už jsme téměř zakoupili letenku do Itálie, když v tom mi přišla zpráva, že letenky na Havaj jsou za polovinu, když je koupím hned. Na účtě jsem měla přesně na cenu těchto dvou letenek, tak jsem to udělala.

Zároveň jsem vybrala termín, kdy nemám domluvené žádné semináře tady v Praze, protože jsem je nechtěla rušit. Takže tak nějak funguje mé plánování budoucnosti.

Vím co chci, ale vlastně nevím, zda to je pro mě to nejlepší. A tím pádem jsem otevřena všem možnostem. Nemohu plánovat, protože nevím, co bude. Nikdo z nás to neví. A když uděláme nějaký plán, pak můžeme pozorovat, zda se splní nebo ne.

A mám mnoho příkladů, kdy mi život připravil úplně jiný plán, který byl naprosto geniální, mnohem úžasnější, než jsem si kdy vůbec dokázala představit (jako například moje svatba, kdy se nesplnila má představa). Takže si teď užívám všeho, co Praha nabízí. Vše, co není jinde. Vnímám mou lásku ke slunci, k oceánu a k Polynésii a čekám, jak se to celé poskládá.

3. Čím jsi chtěla být, kdy jsi byla malá?

Ošetřovatelkou v Zoo, zpěvačkou, módní návrhářkou a možná učitelkou.

4. Jsem na začátku své nové cesty a inspirují mě především lidé, kteří pracují na cestách. Vlastně v dnešní době už mohu použít pojem digitální nomádství, které zahrnuje i coaching.  Jak máš nastavený svůj pracovní time management, respektive, kdy pracuješ?

Právě když jsem teď byla na Havaji jen na 3 týdny – tak jsem si uvědomila, že klasická dovolená pro mě vůbec nefunguje. Baví mě pracovat a vlastně dovolenou nepotřebuji. Zároveň je fajn dopřát si pár dní bez wifi.

Buď pracuji s klienty nebo sama se sebou, nebo pracujeme dohromady s mým mužem (navzájem se dotazujeme na naše vlastní stresující myšlenky), nebo píši články, poslouchám videa…zkrátka pracuji stále a baví mě to.

Tahiti 2016

Když jsem pak bez wifi připojení, tak většinou píši. Loni jsem na opuštěném ostrově napsala knížku. Je to prostě má přirozenost. Zároveň ne vše z toho co vytvořím je zveřejněno. Dělám to hlavně sama pro sebe a něco z toho sdílím.

Pokud by ses mě ptala kdy mám sezení přes Skype s klienty nebo kdy běží mé kurzy, je to většinou ráno a večer. Tedy když jsem v jiném časovém pásmu, tak se tomu časově přizpůsobím. Ostatní práce nevyžaduje přesný čas, takže mohu pracovat, když zrovna nejsem někde na výletě v přírodě nebo na pláži. A někdy píši do notýsku i tam 🙂

5. Tak nějak spontánně jsem začala přidávat k příspěvkům hashtag #zalepsija, vyjadřuje to neustálou chuť se posouvat a překonávat svou komfortní zónu. Jak překonáváš ty sama sebe? Myslíš si, že to je důležité?

Když jsem vyhořela, zjistila jsem, že ta Lucie, kterou jsem si myslela že jsem, vlastně neexistuje. A že Lucie, která byla šťastná a byla v kontaktu sama se sebou, nikdy neexistovala. Pár střípků radosti jsem našla v dětství. Když jsem dělala to, co mě bavilo. Takže vnímám život jako neustálé objevování toho kým jsme a toho, kým nejsme. Mění se to dost rychle, když tomu jsme otevření.

Takže překonávat sama sebe by pro mě bylo překonávat to, kým si myslím, že teď právě jsem. A to dělám vlastně každý den prací sama na sobě neboli dotazováním toho, co si sama o sobě myslím a co si myslím o ostatních. Pro mě to je stěžejní, zkoušet kdo vlastně jsem a kdo ne a vycházet z mé komfortní zóny, tedy jinými slovy čelit mému egu, které se právě uvelebilo v něčem pohodlném.

Tedy čelit egu je pro mě následovat změnu, kterou mi život přinese. Dalo by se to přirovnat k období, když jsme byli malé děti. Když jsme objevovali svět kolem nás a sami sebe. Pálí, nepálí, chci, nechci, chutná, nechutná, líbí nelíbí, uhne, neuhne…vzrušující život.

A nemuseli jsme k tomu cestovat, stačil nám svět našeho domova a možná ještě babiččina zahrada a víkendové výlety. Tím samozřejmě nechci říct, že bychom neměli cestovat. Jako děti jsme tu možnost neměli. Teď ji máme. Nasedneme do letadla a jsme úplně jinde! A zároveň stále jen sami se sebou. Pálí nepálí, uhne neuhne, líbí nelíbí…

6. Jakou radu by si dala těm, kteří se rozhodli udělat změnu ve svém životě, opustit a najít nový způsob života i obživy, ale vlastně nevědí, čemu by se chtěli profesně věnovat?

Podle mě není důležité vědět, čemu se chceme věnovat. Život nám to ukáže sám. A může se to také měnit, protože naše preference se mění. Stav, kdy nevíme čemu se chceme věnovat, může být sice nejistý, ale zároveň jsme otevřeni všemu a zkoušíme vše. Můžeme tak objevit něco co nás baví, na co jsme vůbec nepomysleli. Má rada pro někoho, kdo chce udělat změnu by byla: najdi si podporu a nebuď v tom sám.

Dnes je už spousta lidí, kteří něco takového podnikli, kteří ví, jaké to je a čím člověk prochází. Buď o tom psali, nebo o tom natočili video a úplně nejlépe je mít péči jako je koučink nebo semináře, které nám k té změně pomáhají.

Je velmi těžké udělat změnu, když jsme v tom úplně sami a naše okolí nám v tom ještě brání svými skeptickými názory. Můžeme se v tom plácat i roky! A to mě osobně ubírá nejvíce energie.

Lucka během své cesty po Austrálii, 2018.

Většina mých klientů chce změnu a když přijde na můj kurz, potká stejně založené lidi. Naučí se pracovat se svými strachy a po kurzu mohou s těmito nástroji už pracovat sami. Zároveň, i když změnu absolvují, budou zažívat další strachy, protože se ocitnou v nové situaci, a tak je dobré mít podporu i v tomto období.

Já osobně jsem při velkých změnách využívala koučinku, jednak protože jsem tím strachem chtěla projít vědomě a naučit se vše, co mi ukazuje a jednak proto, abych v té změně nebyla úplně sama.

Dobrý kurz nebo dobrý koučink nás posune mílovými kroky za krátkou chvíli. A to je pro mě osobně to nejdůležitější. Posunout se do nové životní fáze rychle a trápit se co nejméně. Protože proto to děláme, aby nám bylo lépe! Abychom byli šťastnější! Ale když nás dlouho trápí naše obavy (ať už před změnou nebo po změně), tak nám to ubírá síly se z té změny radovat.

Když jsem opouštěla mou práci v korporaci, můj šéf mi tenkrát dal radu, abych mou práci opustila úplně. Tenkrát jsem na poslední chvíli dostala strach, když jsem mu předávala výpověď a přeci jen jsem si říkala, že možná malá změna by stačila (přechod na jinou pobočku), ale on mě podpořil a řekl mi, že když změnu, tak pořádnou.

A měl naprostou pravdu. Dodnes jsem mu tak vděčná! Tedy doporučila bych dělat opravdu velké změny. Ty nám pak umožní pustit do života nové věci. O to víc však potřebujeme někoho, kdo nám pomůže udržet ten směr a projít tou změnou. A to může být právě třeba kouč.

7. A teď z jiné strany. Jak vnímáš úhel pohledu v České republice na ženy, které nosí velikost oblečení 38+. Liší se tento pohled například od zemí, kde jsi žila?

Tohle je skvělé téma! Před dvěma lety jsem během krátké doby zhubla 8 kilo a to bez jakéhokoliv snažení. A pak je opět nabrala. Pozorovala jsem, jak se vnímám jinak. Rozhodně mít 8 kilo navíc v ČR je pro mě jednodušší než na Havaji, protože tu nechodím každý den v plavkách. Ale jinak bych ráda dodala, že váha a vůbec vzhled je podle mě velmi kulturní záležitostí. Každá země má nějaký svůj ideál krásy.

Je vlastně legrační, že když člověk přejede hranice, může se to změnit. I když je teď na Havaji populární zdravý životní styl, tak v historii slovo ,,krásná” pro ženu bylo ,,momona” a to znamenalo ,,plnoštíhlá, urostlá”. Havajský ideál krásy byla velká a silná žena.

Ženy jsou v havajských mýtech bojovnice. Často pomáhají v boji svým mužům nebo i bojují za ně, když se mužům něco zlého stane. Je to velmi inspirující. A to samé na Tahiti. Tahitské ženy jsou urostlé. S velikostí 38 by tam žádný obchodník nepochodil. A když se přijde do obchodu s prádlem, je těžké rozeznat, zda jde o klobouk nebo podprsenku. Je to však úplně v pořádku.

Někdy mě překvapují obchodníci v Evropě, že se stále dokola zaměřují na malé velikosti a na módu, která českým ženám vůbec nesedne. Jak velikostí, tak střihem. A my se do toho pak snažíme vejít a kritizujeme své postavy, i když problém není v nás, ale v tom oblečení!

Když si například vzpomenu na Nový Zéland, v oblečení jsem se mnohem více orientovala. Něco je pro náctileté a něco je pro ženy. V oblečení pro ženy jsou pak různé velikosti a vše je střiženo tak, aby to slušelo i kulatější postavě. Byla to pro mě velká úleva, když jsem přibrala a koupila si krásně vypadající elastické džíny, které mě neškrtily.

8. Při tvém coachingu často hovoříš s ženami. Setkáváš se často s nespokojeností s vlastním tělem? Odráží podle tebe to, jaké je tělo zvenčí i problémy nebo naopak pohodu uvnitř?

Samotné téma tělo se při koučinku tolik neřeší. Věnuji se tomuto tématu na mém týdenním semináři Týden Proměny. A tam to přináší velké změny. Většinou se však věnujeme spoustě jiných témat, na které se chceme podívat.

Co se pak děje je to, že když se začneme dívat například na naše vztahy s rodiči, s partnery atd., začne se měnit náš vlastní vztah, který máme sami se sebou. A na základě této změny pak dochází ke změně našeho těla. Někteří mí klienti řešili například problémy s poruchou přijímání potravy.

Stačilo, když se začali věnovat sami sobě a svým vlastním tématům a jejich stravovací návyky se začaly upravovat. A tak začalo reagovat i tělo. Já u sebe pozoruji větší váhu v obdobích, kdy procházím stresem. Úbytek váhy přijde, když tu váhu navíc nepotřebuji. Trápilo mě to třeba před svatbou, chtěla jsem být štíhlá do šatů.Ale nakonec jsem se tím nechtěla stresovat a smířila jsem se s tím, že jsem zkrátka plnější, než jsem si představovala. A když se dnes podívám na fotky, jsou krásné! Jsem to já, ženská, krásná a plná! Jsem ráda, že jsem nezhubla. Přikládat našemu tělu a jeho hmotnosti velký význam je vyčerpávající.

Často nás to odvádí od nás samotných. Když se naopak začneme zabývat tím, co je uvnitř nás, tím, čemu věříme, naše tělo bude nová zjištění následovat. Když se na člověka podíváte, hned víte, zda ten člověk cítí pohodu nebo ne. Zda je šťastný nebo ne.

A to s váhou nemá nic společného. Když například skončí nějaký můj celodenní seminář nebo týdenní seminář, lidé se fyzicky změní. Změní se jim výraz ve tváři a někdy i držení těla. Jako by se jim obličej rozjasnil, vlasy jdou více z obličeje, držení těla je sebejistější.

Když některé lidi pak třeba vidím za rok, často vypadají mnohem mladší (nehledě na věk), méně výrazně se líčí, ještě více jim to sluší, jsou uvolnění a některé ženy mají v obličeji roztomilý holčičí výraz. Je to krásné pozorovat, jak se vnitřní změna projeví na našem zevnějšku. Hezké nebo štíhlé tělo nás neučiní šťastné. Váha a vzhled je něco, co se bude stále měnit a je naším úkolem, abychom pochopili, proč máme právě takové tělo jaké máme a nalezli štěstí nezávisle na našem vzhledu. Jen tak můžeme být svobodní.

Lucko, děkuji za tvou ochotu. 

Tento rozhovor byl realizovaný v říjnu 2017 během našeho dvouměsíčního pobytu na Bali.

Kde můžete Lucku sledovat?

Facebook, Instagram, Blog, webové stránky.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *